Postní období

Pro čtyřicetidenní období před Velikonocemi se ujal název "období postní". Je chápáno jako prodloužená příprava na Velikonoce, ale původně se jednalo o závěrečnou fázi příprav ke křtu. Uchazeči, kteří měli přijmout o Velikonocích křest, podstupovali v této době intenzívní katechetickou přípravu u biskupa doprovázenou modlitbami a posty.

Ve čtvrtém století začaly převažovat křty dětí a tak se forma předvelikonoční přípravy více soustředí na lidi již pokřtěné a má charakter pokání.Postní doba začíná Popeleční středou. Provinilci byli totiž na počátku tohoto období oblečeni do kajícího roucha a hlava jim posypána popelem a ve stavu kajícníků zůstávali až do Zeleného čtvrtku, kdy byli opět přijati do společenství církve.Ve středověku převládl motiv připomínky Ježíšových muk. V době baroka byly oblíbeny pobožnosti křížové cesty.
Dnes je postní doba spojena s obnovou duchovního života, se sustředěním ke Kristu, s modlitbami,
s dobrovolným omezováním vlastních potřeb a projevy solidarity s potřebnými. V postní době se koná řada diakonickými a charitativními sbírek a projektů, které upozorňují na porušování lidských práv nebo např. ekologickou krizi.


Velikonoce

Velikonoce jsou ústředním svátkem křesťanského roku. Připomínáme si při nich ukřižování Krista Ježíše a slavíme jeho vzkříšení.

Předchůdcem těchto svátků je židovský svátek pesach, při němž si židé připomínají vyvedení
z egyptského otroctví. Křesťané tento svátek nově interpretovali jako osvobození ze smrti a hříchu.

První zmínky o samostatných křesťanských Velikonocích se objevují v souvislosti se sporem o datum tohoto svátku. Na Nicejském koncilu r. 325 bylo nakonec datum Velikonoc stanoveno tak, budou slaveny vždy v neděli a to první neděli po prvním jarním úplňku. Důsledkem tohoto rozhodnutí je,
že Velikonoce jsou svátky pohyblivé.

Ve 4. století se začíná prosazovat rozšíření svátku na tři dny (triduum): pátek (který začíná čtvrtečním večerem) se připomíná jako den Ježíšovy popravy. Sobota je dnem spočinutí v hrobě a neděle je dnem vzkříšení. Postupně se přidávali další dny, až vznil (původně v Jeruzalémě) celý "svatý týden", začínající předchozí nedělí - památkou Ježíšova vjezdu do Jeruzaléma (Palmarum, Květná neděle).

V klasické podobě velikonoční slavnosti je její základní součástí vigilie. Radostná noční bohoslužba
ze soboty na neděli, která má působivou dramaturgi zpřítomňující přechod z temnoty do světla a při níž se připomínají biblická čtení rekapitulující dějiny Boží záchrany. Při této bohoslužbě vrcholí očekávání Pána, lid se setkává se se Vzkříšeným u jeho stolu a ukončuje svůj půst. Velikonoce jsou tradičním termínem pro křty, připomínání křestních závazků apod.

Velikonoční období

Tímto výrazem označujeme sedm týdnů (resp. 50 dnů) po Velikonoční neděli. Od 3. století se tato doba chápala jako pokračující oslava vzkříšení, doba radosti, v níž se nekonaly posty.

První z těchto týdnů ("bílý týden") míval zvláštní postavení jako tzv. povelikonoční oktáv. Byl vyhrazen pro ty, kdo právě přijali křest. Nosili bílé roucho a každý den se jim dostávalo dalšího uvedení do tajemství svátostí (mystagogické katecheze). Pozůstatkem tohoto zvláštního času je Pondělí velikonoční.

Po padesáti dnech toto slavnostní období končí svátkem Seslání Ducha svatého (neděle Pentekosté, Letnice). Tato neděle byla také křestním termínem pro katechumeny, kteří nemohli být pokřtěni při velikonoční vigilii. Dodnes je to vhodná příležitost pro biřmování, konfirmaci nebo první přijímání.

Svátku Seslání Ducha svatého předchízí svátek Nanebevstoupení Páně, který je slaven čtyřicátý den po Velikonocích podle biblického svědectví (Sk 1,3).

Neděle následující po Letnicích je tradičně věnována svaté Trojici.

 (podle P. Filipiho: Pozvání k oslavě, Kalich 2011)



.

© 2021 Jana Hofmanová, Marta Sedláčková
Vytvořeno službou Webnode
Vytvořte si webové stránky zdarma!